Přidat odpověď
To určitě byl, já jsem jako dítě s lítostí poslouchala babičku, která vyprávěla kolik příbuzných dětí zemřelo v dětském věku, když jsem četla Malého Bobše, tak jsem u pasáže, kde zemřel Bobšovi bratříček, brečela jak želva. Prostě už žijeme v jiné době, nesetkáváme se se smrtí, tak často jako naši předci, proto ji nechceme brát jako součást života. Každopádně asi také nejsem úplně normální, protože Kytici mám ráda, ráda jsem ji četla.
Předchozí