Mám takový problém, táta je po operaci a je nutno, aby se o něj někdo staral , on dojde na WC, ale je potřeba mu připomínat léky, uvařit, nakoupit.
Maminku opustil a ,,oškubal,, , mám ho ráda jako tátu, ale tohle mu odpustit nemohu. To ale není ten důvod, proč si ho nevezmu domů, jsem na RD, mám dvě děti, rok po sobě, dělám doktorát, učím na miniúvazek na VŠ (můj plat jde slečně, co hlídá), venčím 2 psy, manžel pracuje 220 km daleko a jezdí jen na víkendy.
Nechci slyšet, že jsem hyena, ani plácat po rameni, jen by mě zajímalo, jak byste se k tomu postavily vy samy.
Osoba, co s ní táta bydlel už má jiného, sám být nemůže, jsem jeho jediné dítě, ale půjde do pečovatelského domu, nemám na celodenní péči o seniora.
Nezvládla bych to celé.
Hledám vlastně obhajobu svého konání.
Maminka se stará o babičku a nemluvila s ním 11 let, takže ta si ho do dvougarsonky nenastěhuje.
Táta bydlí na druhém konci Prahy, co my, takže dojíždění nepřichází v úvahu.