Díky za reakci. Možná rozumím tvému manželovi, co tím asi chtěl říct. Mám také strach, abych mu to nějak neusnadňovala moc a jestli náhodou spousta toho kompenzování není vlastně spíš pro moje pohodlí a dobrý pocit (jak to klape, třeba). Ale zase se trochu utěšuji tím, že ve škole mu za zadkem nestojím a zvládá to tam dobře.
Když jsme byli na vyšetření, bylo synovi pět let. Znovu to podstupovat nebudeme, nechtěla jsem tenkrát mít "papír v ruce pro školu" nebo něco takového, doufala jsem v nějaké praktické rady. Ale s věkem se to zlepšuje. Teď nemáme v podstatě žádné vážnější problémy, syn je v kolektivu trochu izolovaný, no, řekněme trochu víc, ale nevnímá to tak a připadá si šťastný.