Nevím, já jsem to tak cítila. Protože tvoje hlava tě zradí, snaží se tě sama vmanévrovat do těch jeho vzorců. Je to jako nakažlivá nemoc. Na jednu stranu se chceš oprostit, víš, že tě to ničí, chceš zpátky sebe, na druhé straně tě zrazuje vlastní rozum výkřikama typu "stejně nemůžeš mít normální vztah" nebo "nikdo lepší není". Zvláštní je, že ani nefunguje nějaký pud sebezáchovy, že by sis definitivně řekla "jdu od něho", nebo je to hrozně těžký, neustále svádíš vnitřní boje, ale nakonec se to může povíst, a je hrozně ulevující vidět to celý optikou nezúčastněnýho pozorovatele, kdy si řekneš "panebože, to bylo strašný, jak jsem mohla..."