Patejle, ale k těmto okolnostem přihlížejí znalci z oboru psychiatrie a sexuologie, kteří mohou přezkoumat, nakolik dotyčný byl či nebyl schopný ovládat nejen své sexuální chování, ale také vztah k alkoholu, a nakolik byl schopný rozpoznat nebezpečnost svého chování. Dobrá, v podroušeném stavu mohl zareagovat zkratkovitě - ale dostal se do něj o vlastní vůli. To jej viny nezprošťuje. To bychom pak mohli říci, že dotyčná znásilněná by mohla být zcela oprávněna impulzivně pod vlivem prožitku znásilnění dotyčnému odříznout pohlavní orgány a nespáchala by nijak závažný trestný čin, protože jednala impulzivně, byla traumatizovaná...tak by se s tím nakonec dotyčný násilník mohl nějak smířit a třeba s ní i soucítit, ne? Nedělala bych si vůbec iluze o tom, že většina pachatelů trestné činnosti se jí dopouští proto, že se ocitne na pokraji sil v nějaké neřešitelné situaci a jedná impulzivně (přestože to řada z nich tvrdí - po dlouholeté úzké spolupráci se soudním znalcem v tomto oboru si nějak nedělám iluze), většino ji páchají, protože je to pro ně akceptovatelná cesta. A dokud nebudou vědět, že to je cesta, která se velmi nevyplácí, budou ji volit dál. Kdyby totiž byli natolik vybaveni schopností autokorekce vlastního jednání a individuální nápravy a uměli pochopit benevolenci společnosti jako druhou šanci, že by žádné citelné potrestání nebylo třeba, pak by s největší pravděpodobností už na samém počátku vnímali, že to, co chtějí spáchat, je za hranicí přijatelného a nedostali by se do pozice obviněného. Nejsem vůbec zastáncem mírného postupu.