Magráto, nekouřím, piju naprosto mimořádně a víc líznutá (nikoliv pod obraz) jsem byla v životě jednou. Do práce chodím bez absencí, uklízím domácnost (a to fakt nemám ráda) tak, že je rozumně použitelná.

Ale třeba učení cizím jazykům - denně něco málo - je pro mě úkol zvladatelný jen oklikou "nutného používání" (filmy s cizojazyčnými titulky apod...). A dlouhodobě selhávám v hubnutí, čili pro mnohé štíhlé jsem naprostá neschopa. Ale co vidím své okolí, podobné slabé místo má v podstatě každý - odnaučený kuřák se povyšuje nad toho, co to nedává, a ignoruje fakt, že se sám nedokáže ovládnout a přes opakovaná předsevzetí na dítě, se kterým se má učit, během pěti minut řve; hubená káže tlusťošce o nenažranosti a sama impulsivně nakupuje kabelky a boty, čímž způsobuje rodině pravidelné finanční potíže; a tak různě...

Pravda je, že zvládání agresivity je věc, ke které bychom se měli jako společnost začít stavět jinak, učit to děti, vyžadovat to, mnohem méně tolerovat různé výbuchy vzteku apod. Ideál Mirka Dušína, co neřekl nikdy sprosté slovo, by možná zasloužil trochu oprášit - rozhodně by byl lepší než mnohé jiné, ke kterým vzhlížíme my či naše děti.