Ted si uvědomuju, že asi proto mám ke gymplu trošku averzi, protože jsem se neuměla učit. Ze základky, kde jsem procházela bez potíží, to byl velký střet s kvantem informací, které jsem nedokázala nasoukat do hlavy. Prostě jsem si dokázala zapamatovat jen to, co se dalo logicky odvodit, nebo mě hodně zajímalo, některé předměty byly pro mě očistcem, mohla jsem nad nimi prosedět hodiny, stejně jsem neuspěla. Nedokázala jsem "učení se" překonat natolik, že jsem potom nechtěla, ani nedokázala, studovat VŠ (o dvě jsem se pokusila, ale nebyly podle mého výběru, šla jsem tam, kam jsem se dostala, tudíž jsem je záhy opustila).

No a teď vidím, že mladší syn má podobné problémy jako já, jen je má dřív, jelikož je na 8G. Myslela jsem si (zjevně hodně naivně), že když bude dítě nucené se začít učit v jedenácti letech, že to zvládne spíš, než v patnácti. Ale není tomu tak. Na gymplu se ze všech stran hrnou kvanta informací a nikdo ty děti neučí, jak se v nich mají orientovat, jak vybírat ty podstatné (bohužel ne ani tak pro sebe, jako spíš pro učitele, aby uspěly u zkoušky), jak se mají systematicky učit. Jelikož já jsem to nikdy neuměla, nedokážu to naučit ani moje děti.

Navíc pozoruju, že jsou typy lidí, přestože nadprůměrně inteligentní, kteří se nedokážou učit pouze teoreticky. K tomu, aby si něco zapamatovali, potřebují i jiné vjemy než poslech učitele a čtení z učebnice. A pak jsou tací, kteří se nedokážou naučit na povel něco, co nepovažují za smysluplné - např. podrobné složení listů rostlin apod., to ale asi souvisí s prvním bodem.
Mladší syn je kombinací obojího a přestože jsou oblasti, kde má velké znalosti a schopnosti, gymnázium tak, jak je pojaté, je pro něj, jak to momentálně vypadá, nad jeho síly a přestože se většina učitelů shoduje na tom, že je hodně chytrý, nejspíš ho opustí.