Na jedné straně se mi velmi dobře žije s pocitem, že co nemám, nepotřebuju.
Na straně druhé mi činí velké problémy procházet obchoďákem a vidět narvané regály a věšáky- totální nadprodukci. Cítím úzkost a bezmocnost. Cítím, že se řítíme do pekel.
Hodně toho je vyrobeno zbytečně, mám pocit, že se desítky procent nikdy neprodají. Pak to spálí, nebo rozdají zadarmo?
Proč to vůbec někdo vyráběl, šil, montoval? Proč se plýtvalo surovinami a lidskou prací?
Jo, mám ráda jídlo, které nepatří do levné cenové kategorie. Nedávno můj oblíbený chleba zdražili v pekárně na 350,-Kč. Už jsem si ho za tu cenu nekoupila. I kdybych měla v peněžence 100x víc, tak nehodlám podporovat 50 x předražené zboží. Jinde ho nepečou, sama si ho neudělám. Nu což, dá se žít i bez něj.