Jestli má někdo trauma z toho, že se drahé hračky rozbijí, ať si to trauma má a řeší si ho podle svého. Tj. nevidím důvod, proč bych se mu do toho pletla, zakazovala mu je kupovat jen kvůli tomu, že je pak mému dítěti nepůjčí domů. (Pokud to tak bylo myšleno.) Pokud snad jde o to, že ty hračky nejsou cizím dětem půjčeny ve chvíli, kdy jsou ty cizí děti u nich na návštěvě, tak to už je zase něco jiného. Nejjednodušší by bylo prostě je před návštěvou odstranit z dosahu všech dětí (odnést je pryč) a vrátit je zase po skončení návštěvy. A upřímně: sice jsem to zatím nikdy neudělala, ale upřímně to chápu. Způsob, jak si s věcmi hraje jedno dítě, které navíc ví, že náhradu za rozbitou hračku nedostane, bývá diametrálně odlišný od způsobu, jak si s nimi hraje rozdováděná banda, ve které většině nijak neuškodí, když se to náhodou (relativně neúmyslně, ale poměrně očekávatelně) rozbije. Za nepřijatelný bych považovala pouze případ, kdy by si moje dítě s nějakou hračkou hrálo, zatímco všechny ostatní děti na návštěvě by si s ní hrát nesměly. (A tento případ má ještě jednu výjimku: plyšovou kočku naší dvouleťandy - to je prostě její mazlíček, nepůjčuje jí ani ségře, tj. nebudu po ní žádat, aby ji půjčovala ani nikomu jinému. Jiných plyšáků máme pořád dost.)