já sama za sebe bych řekla, že bych takovou práci asi oželela. hlavně kvůli malému. být bezdětná (nebo mít děti dospělé), tak neváhám ani minutu, ale takto ne..
zkusila jsem si asi 2,5 roku fungovat tak, že jsem ráno v šest odešla z domu a vracela se první rok o půl osmé večer, další roky v šest večer (ale taky to tak nebylo vždycky, někdy byly neplánované přesčasy apod). dětem byly dva a tři roky, když toto začalo (bohužel hypotéka se neptala, takže do práce jsem jít musela - kdyby státním zaměstnancům tenkrát nebrali údajných 10%, tak bych toto vůbec řešit nemusela, ale jelikož u nás splátku hypotéky právě tvořily ty odebrané peníze a nemožnost si jakkoliv přivydělat, tak to nešlo jinak).
první rok jsem každý den večer přišla, dala dětem pusu na dobrou noc a vyšťavená padla za vlast. ale čím dál častěji mi docházelo, že takto to prostě dlouhodobě dělat nejde, že mi děti vychovává úplně někdo cizí, že trávím víc času v práci, než s rodinou.. že mi jednoho dne děti odrostou a já si budu vyčítat, proč jsem to neudělala jinak.. měla jsem pokaždé slzy v očích, když jsem po cestě do práce potkávala nějaké mrňousky.
teď zpětně mi dochází, že ten první rok, kdy jsem se vracela o půl osmé, si vlastně vůbec nepamatuju.. prosvištěl mi mezi prsty úplně neuvěřitelně a ten úžasný věk mi prostě utekl. malošci jsou nám tady na tom světě "zapůjčení" na strašně krátkou dobu a já si z ní už nenechám odkrojit ani kousek. nechci, aby mi jednou vyčetli, že pro mě byla práce přednější, že je vychovával nědo jiný, že jsem na ně neměla čas, že by všechny ty hřiště, dovolený, zábavný parky apod. oželeli, jen kdybych byla s nimi.. takže i když jsem na zdejší poměry měla slušnou výplatu (cca 20tis.), tak jsem práci opustila, byt jsme prodali a přestěhovali se do menšího a tím se nám snížila hypo.
nedovedu si představit, že bych si pořídila dítě, na které se těším, miluju ho a pak ho strčím na vychování chůvě. ale chápu, že každá to máme nastavené jinak a každá se i jinak rozhodne.
takže je jenom na tobě zvážit pro a proti.. jestli ti ty peníze vynahradí to, že ten čas, po který si tím nejdůležitějším člověkem pro syna ty, on stráví s někým cizím.
já už na tom byla ke konci tak, že jsem si říkala, že kdyby se mi nedej bože něco stalo, tak v práci mě nahradí hned.. ale doma si mě ti malí nebudou skoro ani pamatovat..
je to fakt těžký rozhodnutí, ale přeju šťastnou ruku