Taky si to tak myslím. Byla jsem nedávno na amatérském závodě horských kol - bylo to dost těžkém terénu - ale já tam byla jako divák - zúčastnilo se tam dost lidí a kamarádů, co znám. A taky jedna kamarádka, která nic takového nikdy nepodnikla, ale zblbli ji a to prej dáš. Asi kilometr před cílem jsme na ni čekali, až pojede a pořád nic. Byla poslední a byla tak vyřízená, že by se nikdo nedivil, když by vzdala - potlučená, odřená, umazaná a zoufalá. Ale prošla toho tolik a nenašel se ani jeden, kdo by jí řekl - kašli na to, jsi nemožná. I ti, co uspěli mnohem lépe, se vrátili jako diváci a všichni povzbuzovali - vydrž, to dáš, ještě kousek, nevzdávej to. Dojela to, ale pak říkala, že když by ji odsuzovali a říkali, že to nezvládne, vzdala by to, takhle to dojela. A všichni jí gratulovali při dojezdu, jako by byla vítěz a neslyšela jsem, že by někdo řekl - salát.
Myslím, že pisatelka se odsuzovala sama dopředu.