To mi připomíná, jak jsem jela poprvé a naposled do Paříže busem s průvodcem. Je to skoro 20 let, ale vztek mě jímá doteď. U Louvre jsme dostali rozchod na určitou konkrétní dobu s tím, že pak pro nás přijede bus. Všichni táhli housky apod., někteří odvážnější jsme si zaběhli na něco rychlého k snědku – v daném časovém intervalu se toho dalo stihnout celkem dost. Třeba já jsem prošla Louvre, pěšky došla kolem Notre Dame do Latinské čtvrti, tam jsem si dala jídlo v nejstarší vegetariánské restauraci v Paříži, pak jsem zašla na Cité, koupila obří citrus a zase pěšky ho dovlekla na náměstí Svornosti k busu. Moji rodiče stihli Louvre a Musée d¨Orsay.

Jedna partička spolucestujících, co na nás ostatní koukala dost svrchu, si kliďánko prohlédla Louvre a pak zašla do Maxima na mnohachodové menu. Jenže jaksi přetáhli časový limit, takže narvaný autobus čekal na náměstí Svornosti, až se naši drazí spolucestující objeví – čekali jsme tam asi hodinu a půl, VŠICHNI. Nejen, že se gurmáni neomluvili, ale s jistou blahosklonností nám sdělili, že od Maxima se neodchází před kávou a dezertem