Já mám dva syny a nejmladší holku (a připouštím, že kdyby se byla narodila jako druhá, zůstali jsme asi u dvou dětí). A rozdíl to rozhodně je. Kluci se samozřejmě nesvěřují, na oblečení kašlou, mají úplně jiné zájmy, které s nimi nesdílím. Tedy, dnes už jsou to skoro dospělí lidé (17 a 15), tak už to ani nečekám, ale bylo to tak už kolem desátého roku. Přitom myslím, že vztahy nám doma fungují spíš nadstandardně, kluci si mě řekla bych dodnes celkem váží a mají mě rádi (seč to u puberťáků jde). Ale už odmala - sedmi, osmi let - jsem je nikdy nemohla pomazlit a poňuchňat, oni to prostě neumějí, vadí jim to, považují to za "trapné". To nejbližší k mazlení bylo, když jsem se s nimi "poprala". Nakonec jsem doma zavedla institut "trestné pusy" - například když si ze mě utahují nebo něco podobného (samozřejmě že si utahují, jsou to puberťáci), dám jim "trestnou pusu" na čelo a oni ječí, jako kdybych je chtěla zmlátit
Dcera je úplně jiná, mazlí se, chodíme spolu do divadla, nakupujeme oblečení, tvoříme spolu - je prostě můj klon. Ale je fakt, že v tomhle mám kliku - kdyby ji zajímaly stejné věci jako kluky (tj. stejné věci jako manžela), měla bych smůlu dcera nedcera.