Když jsem ještě neměla děti, přála jsem si, aby alespoň jedno z nich byl kluk. Narodil se kluk, a od té doby mi tedy mohlo být jedno, co bude dál . Když jsme čekali druhé dítě, říkala jsem si, klidně zase kluka. Narodila se holka. Jsem hrozně ráda, že ji máme, je to přece jen obohacující, vztah matka-dcera je specifický a vnímám jej trochu jako výzvu po tom, co se vztah, v němž jsem dcera já, tak docela nepodařil (nicméně stále není u konce). A pak přišel ještě jeden kluk.

Tak - jsem ráda, že nemám úplný babinec (jako jsem měla v původní rodině, když otec odešel: matka, sestra a jejich "slepičí" témata). Ale kdybych měla samé holky, stejně budu ráda. Vždy to jsou konkrétní lidské bytosti; pohlaví není nedůležité, ale není ani nijak výrazně určující. A když už, v určitém smyslu jsou pro syny důležitější matky a pro dcery otcové.