Mám syny 11 a 15 let.
Vztah máme hezký, doufám.
Starší si na mě trénuje argumentační dovednosti, jinak mlčí. Potřebuje akorát něco občas doučit, jíst a vyprat...to je z vnějšího pohledu všechno. Ale občas se ke mě chová jako k potřebnému, pomůže, uklidní, vylepší...když jsem v nouzi...chová se ke mě jako k ženě, která je slabší a zrovna v nouzi. Jsem na něj pyšná, jak se sebou za žádných okolností nenechá manipulovat.
Mladší si trénuje moji trpělivost, která není velká, takže se často dostaneme do neřešitelného sporu. Zároveň je milý, mazlivý, vypráví, co kde kdy s kým dělal, co se mu líbí, co ho rozradovává, atd... Jsem na něj pyšná, jak umí být šťastný.
Oba dva hodně tíhnou k otci (přestože se jim nijak nevěnuje), beru to jako výcvik mužnosti pro dospělost.