No právě - ale pak se jaksi očekává, že rodič sklapne krovky a bude mlčet. Já teda nevím, co si kdo představuje, když napíšu - naběhla jsem do školy. Já tam prostě naběhnu ihned a není to stylem - vy blbci, co to tomu mýmu chlapci děláte. Ne - paní učitelko, prosím, můžeme si promluvit o té židli? Jak jste psala - není mi totiž jasný, jak to mohl vyrvat, když to jsou kovové šrouby.
Ona - ale jemu to zůstalo v ruce. Já - ano, to se může stát, nechci o tomto diskutovat, chci vidět, co se stalo a jak se to stalo. A je u toho manžel, neboť on může říct, zda to zvládne spravit a jak.
Učitelka ukázala, pohovořili jsme si o tom, že jistě chápe, že syn to urvat nemohl, že to muselo být nalomené a jemu se to dolomilo. Ale že vím, že nemají stálého údržbáře a že židli je třeba opravit, tudíž ji opravíme, ale nelíbí se mi to ono sdělení v žákovské a obvinění, že ničí školní majetek. Vše bylo naprosto v klidu, židli si manžel odnesl a jako bonus prohlédl skříň, kde se cosi kývalo a nesedělo a poradil a ukázal klukům, jak to vyřešit, aby to příště zvládli sami. A hotovo - bylo po problému.