Fren, jsi se vším rychle hotová...pokud nemáš dítě s ADD, těžko pochopíš a můžeš dávat rady.

Veveru, taky mám takové dítě a je to rok od roku horší, frustrační tolerance mizivá, vzdal kvůli tomu například klavír (protože se musí doma cvičit a nejde to hned). Domácí úkoly jsou na dlouho, jakmile něco nejde, je schopen vzteky roztrhat sešit, přečmárat celý text, který půl hodiny předtím psal. Všechno musí být udělané dokonale, jinak to není správně a nestojí to za to, věnovat tomu čas. Dítě se pak tituluje jako blbec, debil, idiot, magor, imbecil (má to naučené jako mantru, a ještě se u toho bije do hlavy), říká, že se nemá rád a že se zabije. Nikdo z ostatních dětí se takhle nechová a my jsme z toho zoufalí. Občas i odmítne odejít do školy, když dojde ráno k nějaké konfliktní situaci, kterou emočně nezvládnul.

A teď co s tím? Psycholog i psychiatr řekl, že z toho časem vyroste. Hm...to mi teď vážně nepomůže. Násilí nefunguje, rozhovor nefunguje (nechce poslouchat, křičí a zacpává si uši, nebo uteče a práskne za sebou dveřmi), jediné, co zabírá je láska, pomazlení v náručí. Ale to taky nejde pořád. V zoufalství už jsem zkusili právě i tu psychiatrii, asi půl roku zkoušel různá antidepresiva a podobné léky, ale bylo to k ničemu,a zpětně mě to mrzí, že jsme tam vůbec chodili. Docházel na psychoterapii (půl roku, individuálně), ale tam se choval úplně jinak, než v reálném životě. A psycholožka nám k tomu akorát řekla, že má nevyčerpatelnou potřebu lásky, že je jak bezedná studna. Takže radu nemám, sami se v tom plácáme - v jednu chvíli úžasné dítě, inteligentní, milé, empatické, a ve vteřině se dokáže změnit v běsnící nezastavitelnou fúrii. Ale soucítím s tebou.