Hele, Anett, někdy to není až tak o hrdinství. Já třeba vždycky pracovala v administrativě ve firmě, kde bylo zaměstnanců spíš míň, než víc. Žádné zázemí velké firmy. Takže pokud bych lehla - já, nebo třeba kolegyně, byl to celkem fičák - prostě regulérně práce za dva a zaměstnavatel se taky vůbec netvářil na nějaký áčka, páč to věděl... Tzn. se chodilo do práce opravdu i s atb, s virózama - já třeba trpím na angíny, ale nemám k tomu teploty, takže do práce normoš, nebyl problém.
Pokud někdo do práce kvůli nemoci nepřišel, znamenalo to, že to prostě fakt nedal - nedolezl by.... V předminulé práci jsem byla za 9 let na neschopence jen 2x, a to poprvé když jsem byla na operaci - to jsem byla doma 14 dní z toho týden v nemocnici, podruhé když jsem chytla pásový opar - to asi taky těch 14 dní - kožařka mi to zakázala, ač mě zas až tak moc nebylo, měla jsem lehký průběh - jen to trochu bolelo.
No a v minulé práci jsem byla vždycky jen na OČR a stejně jsme se střídali s manželem a já chodila alespoň na pár hodin večer a v noci - jinak to prostě nešlo - když jsem tam na to byla sama - provoz za mne zvládli horko těžko studenti, ovšem to gró neudělal nikdo ... a udělat se to prostě muselo, nešlo to odložil, fakturace nepočkaj, výplaty, odvody, lhůty se taky samy nezapíšou, e-maily kanceláře taky někdo musí odkontrolovat a vyřídit - a že jich bylo cca 60 za den.....
Obor: advokacie.
Jediné 3 dny, kdy jsem nedolezla bylo, když mě synek nakazil chřipkou - ale to fakt nešlo - měla jsem problém podat si i čaj a dojít na záchod, to jsem zvládla jen s pomocí... Ještě že pak byl víkend...
někdy to prostě nejde, no...