Kudlo,

myslím, že tady z tebe mluví tvá trošku paranoia "hlavně nikomu nic nedlužit, nebýt zavázán", a že takové myšlení čekáš i od ostatních.

V tomhle stojím za jentak, poskytnout mlhavou odpověď, vyložitelnou nejspíš, že jo, a pak se tvářit, že vlastně už plánovaně lyžovat ani nejezdíme, mi připadá poněkud mimo. To by ses nemohla zeptat lidí nikdy na nic, nikdy je o nic, co nemůžeš přesně vyvážit, požádat. Kamarádka, které chodívám krmit psa, když jsou mimo město, by si zřejmě musela domluvit někoho jiného - protože já od ní žádnou protislužbu prostě nepotřebuji. (Většinou dovezou víno - a pravda je, že třeba někdy něco potřebovat budu a ráda požádám, kdo ví.)

Připadá mi normální, že se člověk zeptá, a připadá mi normální, že ne každé mé prosbě či okamžitému nápadu, který formuluji nahlas, musí druhý vyhovět.

Po pravdě řečeno, mám ráda lidi, kterých se můžu prostě ptát či občas o něco požádat, protože vím, že dovedou říct ne, když se jim to nehodí, a nemusím přitom podnikat vyvažovací tanečky s mírou oplácení (nikdy třeba nebudu moci nabídnout adekvátní oplátku kamarádce, která mě pozve na grilovačku na zahradě - zahradu nemám, neumím vařit, tak s sebou vezmu flašku a nabídnu pomoc při úklidu či přípravě, ale je mi jasné, že tím tu její energii do akce vloženou nevyvážím... ale nebudu se kvůli tomu kamarádit jen s holkama z bytů či odmítat chodit na návštěvy na zahrady...). A taky jsem ráda, když nemusím myslet za toho, koho chci o něco požádat, jestli to pro něho nebude příliš. Stejně to nikdy nedokážu domyslet do puntíku, neznám třeba okamžitou situaci. Ale je fakt, že já tedy lidi, kteří neumí odmítat, pokud to jen trochu jde o nic nežádám.