to ne, to jsi blbě pochopila. nedávala jsem jim za vinu, že ryju hubou v zemi, za to oni nemohli, to se prostě stalo, neměli na tom vinu. Jenže se to prostě stalo, jsi na dně a krom řečí - já ti to říkala, jsme zvědaví, jak se z toho dostaneš, za náma nelez, budeš muset hodně prosit a uvidíme, kdybys poslouchala, mohla ses mít jako oni /sourozenci/. A tehdy jsem fakt nechtěla nic, peníze, ani ty baráky, jen by mi sakra bodlo, když bych si mohla aspoň občas odpočinout jeden den, jeden víkend v měsíci, když by si vzali děti, ale to ne, museli makat na těch darovaných barácích u sourozenců a jim hlídat děti, to víš, mají toho moc.
A pak si říkáš - doprdele, tam všechno a mě dupnout na krk, abych si tu hubu vymáchala. ale člověk vždycky nějaký síly vyhrabe, když musí, i když má pocit, že už to nejde.
Na druhou stranu mnohem později jsem si uvědomila, že tímto přístupem pro mne hodně udělali - nechtěně mě donutili se vzchopit a udělat kroky, který bych asi s nimi neudělala, protože bych nemusela. A ono to naštěstí vyšlo.
Ale neřekla bych jim nikdy za to děkuju, vím, že teď je to štve, že to udělali, jak to udělali. ale jak jsem psala, všechno se u nás zlepšilo a já se dostala k tomu, že jsem odpustila. Někdy mám pocit, že když jsem u nich a bavíme se, že se necítí dobře, jako bych byla jejich tichá výčitka. Nevyčítám nic, nic nechci a nemohou mi nic dát. ale jsem ráda, že jsem to zvládla teď, za jejich života, když bych tu možnost neměla, dost možná, že by mě to žralo a ničilo až do smrti. Teď je mi jedno, co bylo - ono platí, že každá mince má dvě strany a já to vnímám tak, že mi dali tu posranou a já ji dokázala otočit a tam byla zlatá. Mí sourozenci dostali zlatou stranu a ze nějakýho pro mne záhadnýho důvodu se jim zadařilo tu minci otočit a mají pocit, že oni jsou ti, kteří byli poškozeni. Dřív jsem z toho měla škodolibou radost, nemohla jsem se ovládnout. A teď? Teď je mi to fakt jedno, jejich život nezávisí na tom mém a můj na jejich.