Valkýro, to je dost dlouho ...podle mého - pokud je na co hezkého někde navázat, k něčemu hezkému společnému se v životě vracet, pokud ten společný život byl "předtím" převážně hezký - tak se dá i určitá větší krize překonat...pokud nepřešla přes nějakou hranici. Tu hranici má každý vztah i člověk v něm jinde.

Mám třeba otčíma, co mou mamku dost psychicky dusil, myslím opravdu dost...a taky jiné věci, nebylo to zvenku moc vidět...tak vím, že někdy určité věci dějou skrytě a pro okolí nepozorovatelně až nepochopitelně, ale - když velmi vážně onemocněla a byla nemohoucí, x let se o ni obětavě staral....
Říkal mi i, jak moc ji měl rád a že je a vždycky byla pro něj nenahraditelná, jen jí to nikdy nedal pořádně najevo, bylo mu to líto...ona byla opravdu výjimečná, jedinečná...a že ví, že nikdy takovou podobnou ženu nepotkal a nepotká. Doprovodil ji až na konec...a s pokorou a láskou.
Naplno uvědomil, co ztratil, až když to ztratil, říkal, kdybych věděl....
Pro mne to povídání s ním byla taková zvláštní zjištění o chlapském vnitřním světě...o egu, o nepřiznání si vlastních chyb, o omluvě atd....
Časem jsem zjistila, že to tak podobně má víc chlapů, někteří to dobré, co v nich je, a také svoje slabosti doma poměrně umně skrývají, aby se neshodili...a volí jakoby "boj"a pózu.
Samozřejmě nevím, jestli je to tak i u vás doma...ale třeba existuje nějaká cesta, jestli je kde navázat, abyste se "zbytečně" netrápili.