Vybavuju si třeba případ, kdy rodiče zavolali dítěti záchranku, protože ho štípla včela (dítě nebylo alergické), ale protože se rodiče báli, aby dítě nedostalo ze žihadla nějakou infekci... Na pohotovosti v noci se zastavili rodiče, co jeli se sedmiletým dítětem z Alp z lyžování, dítě mělo poslední dva dny mírně zvýšenou teplotu, nic víc. Bylo to v půlce týdne, druhý den klidně mohli k PLDD. Na ulici jsem zažila paní, co vehementně přesvědčovala matku, jejíž batole upadlo na jezdících schodech a odřelo se trochu na čele (ani krev moc netekla, dítě ani moc neřvalo, spíš bylo celé udivené), že se přece musí volat záchranka, co kdyby to bylo vážné (ještě k tomu jsme stáli přímo před poliklinikou). Sloužící lékaři většinou tolerují malá mimina, byť jen se zaraženými prdíky, ale bohužel podobných případů jako ty první jsou většinové.
Se mnou byli na pohotovosti rodiče jen jednou, když jsem v šesti utrpěla otřes mozku, ztratila jsem zrak, nemohla se bolestí skoro hýbat, nesnesla světlo - odjeli se mnou na pohotovost autem až po několika hodinách, napřed se telefonicky dotazovali, jestli mohou. Já sama jsem volala rychlou jednou, když babička (91) před našima očima dostala mrtvici. Sanita přijela za 5 minut, bohužel babička zemřela asi za tři měsíce.
Docela mne překvapil poslední trend volat sanitku k prostým synkopám (mdlobám).