Já bych asi i v tom věku měla takovej archetypální strach z toho, že ztratím domov.

Jasně že jako dospělej člověk bych musela počítat s tím, že založím rodinu a do původního domova se budu už jen vracet, ale bála bych se podvědomě, že už nebude kam se vracet, respektive že to místo, kam se budu vracet, mě už nebude přijímat bez podmínek, že tam bude někdo, komu budu třeba překážet a vadit a kdo bude překážet a vadit mně

A pokud bych byla ten nezletilej, kdo nemá na výběr a bude tam muset ještě aspoň do osmnácti žít, bála bych se ještě víc. Můj tatínek třeba měl macechu, která mu udělala ze života peklo, takže ten strach je velmi pochopitelnej a reálnej a je potřeba s ním pracovat.