Tante,
jistě, já s tebou souhlasím.
Pokud dáš dětem příklad: "Máte polici o rozměrech x krát y a 100 knih o rozměrech a krát b. Kolik knih se vejde do police?", tak je to opruz.
Člověk, když skládá knihy do police, nic si předtím nevypočítává, prostě je skládá, dokud se vejdou (nehledě na to, že si je někdy řadí podle nějakého systému); pokud ale celou situaci obrátíš a necháš ty děti počítat objem police podle počtu knih, které se do ní vejdou, už je to daleko zajímavější. Dá se přitom pracovat s dalšími možnostmi, co by se do té police ještě vešlo a co už ne.
Já mám bohužel zrovna typ dítěte, které primárně řeší nelogičnost příkladu, což je nevýhoda, i když za to není nijak trestán, ale pak už nedokáže vidět v tom příkladu smysl a nemá zájem ho počítat. I kdyby ho zpočátku měl, tou myšlenkou na "nedává to smysl", je veškerá chuť do počítání pryč. V matematice bohužel moc "škola hrou" nefunguje a proto ji tolik dětí pokládá za obtížnou a nemá ji rádo.