Kudlo,

mám to stejně - ale je snadné mít to stejně, když vím, že mi rodiče (táta) dali, co mohli (tedy v naší rodině to nebyly žádné nemovité či větší movité majetky, ale kdykoliv si tatínek všiml, že něco potřebujeme, snažil se pomoct sám od sebe). Vím, že dokud mám tátu, mám ho vždycky jako jistotu v zádech, vím, že nezůstanu sama rýt držkou v zemi. A i když se dokážu zatím postarat sama, ten pocit krytých zad je pro mě osvobozující při mnohých složitých rozhodováních.

Připadá mi absurdní, když si někdo nárokuje miliónek do začátků, a je zklamán, když je to méně... ale na druhé straně by mi dost vadilo, kdyby každé pohlídání dětí (včetně krizových situací) bylo doprovázeno proslovy, jak se pro mě rodič obětuje (a i to se stává).

Od rodiny stejně jako od nejlepších kamarádek čekám, že mě nenechají ve štychu, a to samé mohou oni čekat ode mne.