V podstate jen kdyz jsem tazana, to se pak chlubim.

Ale vlastne jsem se nikdy nechlubila jejich vzhledem, i kdyz jsou krasne, proste mi pripada, ze krasou by se clovek nemel chlubit. Jako male byly ovsem uplne k sezrani, coz zpusobovalo spoustu neprijemnosti. Dokince jsem tu ze zoufalstvi psala nekolik temat, co ze mam jako delat, kdyz mi lidi venku ochmatavaji, foti, chovaji a odvadeji dvojcata, ze je nemam, jak obe najednou pobrat a ubranit. Ve 2-3 letech uz zacaly byt z te pozornosti taky unavene, jak videly fotak, zakryvaly si oblicej.
Ted uz jsou vetsi a uz z te krasy k sezrani vyrostly, takze nastesti obcas maximalne sliznem nejakou pochvalu, deti se me pevne chytnou za ruku a jdeme dal. Konecne je celkem klid.