Ani to nemusí bejt chlubení výjimečným talentem, mě stačilo jednou jet z práce domů se sousedkou, která se ve svým dítěti vidí, vidím sousedku, přisednu k ní, ta hodina, strávená monologem o tom, jak dítě tohle a tamto byla k nepřečkání, zíval jsem, ale byl jsem zrovna nějak vyspalej, takže ani zdřímnutí mě nevysvobodilo a odsednout si s tím, že už to nevydržím poslouchat mi přišlo jako moc radikální řez na to, že to jsou sousedi.