Tohle vnímám dvojsečně.

Na jednu stranu si myslím, že nikdo není zvědavej na litanie o mých nadaných dětech, a to ani v případě, že na něco nadané opravdu jsou. Ani mě nezajímají hodinové monology na toto téma, i kdyby dotyčné dítě opravdu bylo druhý Kubelík.

Na druhou stranu si myslím, že není dobře o svých dětech zásadně neříkat nic pozitivního, když poslouchají, protože je asi fajn vědět, že si mě máma za to či ono cení.

A snažím se to vyvážit, takže:

- pokud se bavím jen s dospělým a není u toho mé dítě, tak spíš nechválím, ale pronese-li pochvalu ten druhý, snažím se to neshazovat a poděkovat; nerozpakuju se
přizvukovat, když ten druhý nadává na pubertu, ve smyslu "všude je něco, i my s tím bojujem)

- snažím se chválit jemu jeho dítě, je-li za co.

- pokud je u toho přítomno mé dítě, snažím se mluvit víc "v jeho prospěch" a v řečech o pubertě se mírním, aby nemělo pocit, že ho shazuju.


Celkově považuju za společensky vyhovující to, co je milé i mně, když to někdo uplatní vůči mně - svoje děti neshazovat a jejich úspěch přiznat, ale nezapomenout stejnou pozornost věnovat i dětem toho druhého, protože sice by nad to člověk měl být povznesen, ale mám pocit, že kdyby to překročilo určitou míru (člověk by pěl chválu na své vlastní dítě a dával najevo, že dítě toho druhého ho vůbec nezajímá), tak by rodič toho druhého měl pocit, že "on se chová, jako by jeho dítě bylo génius a to naše blbeček nebo aspoň průměr, na kterým není nic zajímavýho", a myslím, že ve společenské konverzaci je jen málo větších hříchů, kterých se lze dopustit.

Takže za mě - připustit, že náš Pepíček je nadaný na muziku, jde mu klavír a vyhrál mezinárodní soutěž je OK, když se vzápětí pozajímám, co vaše Maruška a jak jí jde tancování. Prostě konstatovat, ale nevytahovat se jak malý tričko. Protože stejně je to všecko strašně relativní, a Maruška, která je v tancování jen průměrná a má to jako hobby, z toho klidně může mít větší potěšení než Pepíček, který je kvůli tomu třeba pod tlakem.

A jak tu už zmínila myslím Horká, spousta věcí je v hlavě, takže když budeš sama přesvědčena, že ti něco jde, tak v tom budeš víc v pohodě, i když v tom nebudeš nejlepší (proč je vlastně nutný srovnávat se s ostatníma? jak jste mluvily o tom, že "přechválenej pak v životě narazí", tak jak narazí? že nebude nejlepší, NO A?), než když tě přesvědčí, že to neumíš, a ty to pak pro jistotu ani nebudeš zkoušet, i když by ti to třeba mohlo přinést spoustu radosti, i když v tom nebudeš šampion.

Závěr - myslím, že je to v konečným součtu ÚPLNĚ JEDNO, jestli je někdo talentovanej moc, málo nebo středně, a proto se na to nedívám ani tak z toho hlediska, jak je objektivně dobrej třeba v porovnání s něčím jiným, ale jak se mi třeba ta písnička, co zahrál, líbí nebo co sděluje.