No bavili jsme o tom, že je strašné vedro /jeli jsme pro babičku, která se vracela z dovolené/ a já mu říkám, že jsem z toho uondaná, že vstávám v šest, abych dojela nakoupit a uvařila oběd a pak,že jsem jim v podstatě k dispozici po zbytek dne. /děti mám tři a manžel bohužel nefunguje/ a syn mi řekl, že táta je pořád v pohodě, tak jsem mu řekla, že se ani nedivím, když vstává v jedenáct, zavře se v pokoji, narazí sluchátka na uši a vylézá z pokoje až navečer. A syn mi řekl : "Čemu se divíš, v těch vedrech" V tu chvíli jsem ho chtěla vysadit. No, on za to v podstatě nemůže,ale mě to přišlo tak strašně líto, že se mi chtělo brečet a fakt se s tím nemůžu nějak vnitřně srovnat.