Neporadim, jen se sverim, ze jsem sokovana tim, co tady ctu. Jsem sama s ditetem od jeho narozeni a taky studuji/pracuji furt.
Na RD to bylo v pohode, pracovala jsem nekolik dni v tydnu pozde do noci a sla spat odpoledne s ditetem. Domacnost jsem poklidila s batoletem, muselo se smirit, ze pres den varim a peru... to jsem potrebovala mit hotove do vecera. Smirilo se :).
Po navratu do prace je to o poznani horsi. Do prace musim vstavat, jsem z ni unavena a domacnost na me pocka. Prinutit se vecer myslet je dost tezke a asi i jak starnu, fungovat v praci po probdele noci je pro me dost tezke a druhy den jdu spat s deckem. Domacnost resim v sobotu, pokud chci v sobotu na nejakou akci pro deti (vetsina jich je v sobotu), tak v nedeli nebo v patek, nebo vubec.
Na hlidani nikoho moc nemam a celou dobu se lituji, ze nemam chlapa, co by mi pomahal tak nejak pravidelne. Rodina mi pomuze, az kdyz jde do tuhyho (ne ze by jindy nechteli, ale vsichni maji svou praci a povinnosti, nemame nikoho volnyho).
Jak to tady ctu, mam vlastne nadstandardni podminky.
Vycitky, ci spis litost mam z toho, ze jsem si materstvi nikdy neuzivala s klidnou hlavou. Porad je tam to "jeste musim", "mela bych" ...