Inko,

protože v tu dobu papírově nemá výuku, tudíž za ni škola nemá zodpovědnost. Pokud by se v tu dobu něco stalo, jde to před soud. Pohjišťovna odmítne platit bolestné, protože to dítě tam nemělo být, nebo vymáhá bolestné po škole, má to i následky na další pojistné (spoluúčast, vyšší pojistné, zrušení smlouvy, protože nebyly dodrženy podmínky smolouvy....).

Ale jak jsem psala, rodič má právo požádat a škola je povinna ten dohled zajistit (ale já ten zákon nečetla, teď už cituju našeho ředitele, který se v předpisech vrtá rád).

Takže ta cesta tam téměř jistě je. Jen někdy nestojí za to ji využít, protože to znamená prokázat, že ten nárok máš a pak je to boj dvou milovníků předpisů. Prostě vzít aktuální znění konkrétního zákona, ukázat konkrétní paragraf, vymoci si nárok a čelit naštvanosti protivníka, jehož naštvanost pramení z naštvanosti těch, na které musí tuhle povinnost hodit.

Něco jiného je, když jde o třeba dvacítku dětí, které čekají na autobusy, kroužky, odpoledku....vopruz je to taky, ale už to není jen jedno dítě, které pobere čas jednoho dospělého.

Já taky jako dítě dojížděla, navíc jsme byli třída složená z celého okresu, někdo dojížděl ráno i hodinu, jezdilo se na sedmou i na devátou podle potřeby a nikdo za naše rodiče neřešil, jak si to zařídí. Auto tehdy rozhodně nebylo tak časté jako dnes, vlastně autem nejezdil nikdo. O poledních pauzách jsme také nesměli být ve škole a nikdo neřešil, že je venku -20 °C. Žádný nárok na dohled nad dítětem nebyl.

Nejsem si jistá, že tahle povinnost někomu přinesla něco dobrého.