ne, nemám to tak...jako dítě jsem to zažila od otce a strašně jsem ho nenáviděla...bylo mu jedno, že se k nám chová podle momentální nálady, jak to na nás působí ho nezajímalo...
proto si takové chování sama dost hlídám a vůči dětem nejvíc - ony nejsou blbé

Ale můj táta byl extrém, věřím, že zdejší "zlé" matky taková traumata svým dětem nezpůsbují, zvlášť, když to dětem třeba vysvětlí...ale k zamyšlení to je dobrý: Jak pozná vaše dítě, že vám na něm záleží?
Já to třeba z běžného provozu nepoznala a nebyli jsme nějak extra patologická rodina.....podle chování jsem si myslela, že jim na mě až tak nazáleží, že jsem jim spíš jedno....no chudáci bráchové (byla jsem celkem chtěná holčička, jak jsem se později dozvěděla).