Řešila jsem opakovaně podobné situace, ale s dětmi - ubližování v MŠ, v ZŠ - tam to bylo ze strany dětí i učitelky (nakonec byla odvolána, co vyplynulo na povrch, je na dlouhé psaní). Manžel i tchýně mi pořád říkali, ať si nechodím stěžovat, nic řešit - ubližovat vlastním dětem ale nenechám (pokousání starším klukem v MŠ, voda v botách, atd.) Nakonec jsem šla, aby děti viděly,, že se na mne můžou spolehnout, že jsou věci, které samy nevyřeší (nemluvím o pošťuchování atd.) a od toho jsou dospělí. Manžel měl strach, že se to ještě zhorší, tchýně to samé. Možná strach z postihu, posměchu? K tomu i v ZŠ došlo, učitelka opravdu na své pozici neměla co dělat.
Ani jeden nemá rád lékaře, úřady, konflikty (to já se zase ráda, když mi o něco jde, mám pravdu a s přibývajícím věkem i náladu, asertivně pohádám).