Monty,

chápu, to, co nechceš, popisoval Dale Carnegie, jako čistě utilitární techniku. Nebo Macchiavelli, nebo Valkýrák, jak ho tu popisuje Valkýra.

Já myslím, že aby to fungovalo, tak to musí, když to řeknu klišovitě, jít aspoň trochu "od srdce". Asi tak, že si řeknu, že co bych asi dělala v kůži tý Máni, co jí právě ukradli ty čokolády, a že se musí asi cítit hrozně, a že by jí asi bodlo, kdybych ji v té chvíli podpořila, protože mně by to v její situaci taky bodlo. Ne tak, že si řeknu "Máňa a její čokolády jsou mi totálně u pr.le, ale ona mi vždycky schovává tvrdý Sparty, tak jí musím něco říct, aby měla pocit, že mi na ní záleží."

Myslím, že většina lidí tyhle 2 věci od sebe pozná, a v tom druhým případě bych se bála, že dopadnu jako ta VŠ známá, co tu někdo popisoval dřív (většinou přehlížela, když něco potřebovala, tak byla náhle až přeslazená).