Olgavo, vypadání spokojeně má od opravdové spokojenosti daleko.
Dítě se přizpůsobí, musí, jinak by "nepřežilo"...jde o to, co to na něm zanechá.

Mám tak nějak opět vlastní zkušenost - žila jsem nuceně bez rodičů asi rok a půl...v rodině, kde mě sice měli docela rádi, ale vládla tu přísnost, řád a pozor - nesměly se vyjadřovat negativní emoce!
Co slz jsem vybrečela tak, aby mě nikdo neviděl, jak moc jsem se trápila...navenek podle fotek i podle známých jsem byla milá usměvavá prospívající holčička.

Když jsem tímhle obdobím procházela pak v dospělosti zpět....nejhorší byl ten pocit bezvýchodnosti a bezmoci, co jsem tam měla...a byla jsem na to sama. Navenek to vidět nebylo, ale bylo to trauma na desetiletí.