Tak já jsem reportáž viděla. A co? Jedna psychiatrička tam řekla, že děti by se neměly vykořeňovat z prostředí, na které jsou zvyklé. To je určitě pravda. Takže by matka - maje na srdci dobro svých dětí - se měla těch dětí vzdát? Vy byste to dokázaly, pokud byste si myslely, že vám byly děti odebrány neprávem? Já teda ne. Byla bych přesvědčená, že dětem se mnou bude lépe a že přinejhorším si v dospělosti ty děti budou moci dohledat, že jsem je neopustila a dělala všechno proto, abych je získala zpátky.
Jiný odborník řekl, že v ČR se klade mnohem větší důraz na biologické vazby. To je určitě pravda. A co?
Novinář řekl, že ze soudního spisu vyplývá, že dítě při setkání s matkou po velmi dlouhé době, co ji nevidělo, řeklo, ať ho nebije. Jakou má toto vypovídající hodnotu? Třeba ti pěstouni, když se dítě zpočátku ptalo, kde je jeho matka, mu řekli, že u ní nemůže být, protože ho bije. To je o dost pravděpodobnější než to, že po mnoha měsících by malé dítě reagovalo tak, jak je uvedeno.
Ze soudního spisu prý také vyplývá, že se vlastně nic nedokázalo, ale že více okolností tak nějak nasvědčovalo tomu, že v tè rodině není něco v pořádku. Toto mě osobně připadá pro dlouhodobé nebo dokonce definitivní odebrání dítěte velice málo. Ony okolnosti, které něčemu nasvědčují, se dají najít v podstatě u každého.
Zvlášť, když se na to někdo soustředí.
Nikdo z nás neví, jak to u paní Evy bylo. Ale ať už to bylo jakkoli, norská sociální služba v tomto případě hrubě pochybila, když děti rozdělila a neumožnila jim kontakt s matkou a šírší rodinou. Pokud toto norské zákony umožňují, jsou špatné a mezinárodní komunita se musí zasadit o jejich změnu! Není pravda, že suverenita státu, zvlášť evropského a vyspělého jako Norsko, sahá tak daleko, že může porušovat lidská práva. Číně také každý furt vytýká, že porušuje lidská práva, proti trestu smrti v USA se vyslovil jasně i Papež. A nikomu to nepřipadá divné. Doufám, že se případ dostane před Evropský soud, který jako jediný bude SNAD schopen nezávislého rozhodnutí.