první moje vytoužené a dlouho očekávané dětátko se narodilo...a nějak se nepohnul vesmír. Nechaly mi ji nějakou dobu, ale pak odnersli na vyhřívané lůžko (prej nutnost....dnes vím, NEEEEEE!!! že se tím něco důležitýho přerušilo. A pak jsem ji měla jako za sklem. Prostě se nexdostavila ta bezpodmínečná láska. A dětátko byloi často nemocné. Imunita děsná. Fixace na matku extrémní. A jakkoli mě to může někdo vymlouvat, vím, že to prostě nějak souviselo. A pořád chtěla chovat fakt furt. Nespala než v šátku. Tak jsem první rok nedala dítě z ruky než na pár hodin. Včetně nocí. Dotedka má vůči mně enormní potřebu fyz.kontaktu (8let).

Hodně, fakt hodně mi pomohlo druhé dítě, které jsem měla s obavami za 5let po prvním. A dobrý. Vlastně výborný. Protože já šla už k porodu nastartovaná na boj, že jakmile někdo něco udělá jinak, než budu chtít,odcházím rodit do auta. A přísahám bych to udělala.´Já jsem prostě přesně typ na dom.porod, bohužel manžel ne. Osobně jsem zvířátko, které porod vrhá do nějakých jiných světů a jakmile na mě někdo šáhne, promluví, je to blbě. Nemám to jak dokázat, ale je to tak. Díky Bohu, jsem u druhého porodu měla asistentku, kterou mi fakt poslalao nebe, mladou a nesemletou, ktwerá se mnou rezonovala a odstínila druhpu asistentku, jakousi direktivní píííííp, která to mohla opět cele po.kazit. Díky andělovi, který tam byl, jsem porodila za 10min....a bylo vše ok. A dítě zase odváželi, že musí (měla jsem cukrovku), tak jsem se zvedla a šla taky. A jak ho píchli do patičky, vzala jsem ho k sobě a na "vyhřívané lůžko" nešlo. Pak jsem snad mměla našlápnuto na lakt.psychozu, ale porod druhého dítěte, maximálně vyspravil pokakaný první. Ačkoli se mi vlastně nic hrozného nikdy nedělo, drobné nuance, které exaktně nestály za pozornost, ovlivnily můj život celkem zásadně