Ráchel, ono se to vyvinulo jaksi samo...přirozeně, jenže to bych musela popisovat celou historii a to se mi veřejně úplně nechce.
Prapůvodem byla spravedlnost v přístupu k oběma starším věkově blízkým sourozencům - podpořili jsme dceru a její rodinu, kterou měla hodně brzy, protože to bylo nutné a potřebné, tam to vnímám tak, že nebylo jiné východisko, ale tam to vnímám jako OK.
Jen pro stručnou ilustraci - šlo o samostatné bydlení.

Dnes bychom to oba s manželem udělali úplně jinak - ale prostě člověk nemůže žít nanečisto nadvakrát , zpátky to dát nejde, udělali jsme to nejlíp, jak jsme to tehdy viděli.

Já to mám v sobě totiž tak, že pokud něčí podporu přijmu (já) - přijímám i to, co se k oné podpoře váže - prostě jsem si toho vědoma.
Pokud onu podporu nechci nebo nepotřebuji (a to jsem taky zažila na té "dětské" straně), protože bych ji brala jako kontrolu nad svým života nebo prostě chci dokázat sama sobě, že ty okolnosti zvládnu sama, s díky a možná i s vděčností (že stojím někomu za určitou pomoc) pomc odmítnu a nepřijmu.
Pokud ale přijmu a využívám, myslím, že je neslušné člověku vmést do tváře - "neprosil jsem se vás", ale přijímat další podporu dál...

TOHLE mi hlava nebere...s tím se nějak neumím úplně popasovat. A něco podobného jsme vnímala i v části Frenina psaní.