7mi,

a kdyby Ti jasně řekla, že NECHCE, abys s ní jela?

Jasně, tohle byl opačnej případ, ale já bych asi v takovým případě nechtěla, aby se mnou někdo jezdil (a "obětoval se", když měl původně v plánu něco jinýho), a dala bych to dost jasně najevo (ale potěšeně, že ho to napadlo).

Asi bych měla říct, že vycházím z toho, že vnímám jako diametrálně odlišné od Valkýřiny situace tyto situace:

- čistě rodinný nebo kamarádský výletem (tj. my dva, my dva a děti, případně pár dobrých kamarádů). Tam je primární to, abychom byli spolu, ne to, kolik km ujedeme, a tam bych brala jako samozřejmý, že se všichni přizpůsoběj tomu nejslabšímu.

- situace, kdy se někomu udělá špatně, má defekt - tam bych také neváhala a zůstala s ním.

V obou výše uvedených situacích bych považovala za trestuhodné a nepochopitelné komukoli ujet.

Valkýrou popisovanou situaci vnímám jako jinou v tom, že jsem to pochopila tak, že ti lidi nebyli kamarádi, kterým jde primárně o to být spolu, ale dejme tomu dobří známí, kterým šlo primárně o to si zajezdit. Domluvili se PŘEDEM na trase i na tom, co udělají, když to na někoho bude moc.
Tam to vnímám jako jiný v tom, co už jsem říkala - že jsem podmínky znala dopředu, a že nejsem nijak handicapovaná, abych tu zkratku nezvládla sama. Proto si myslím, že v této situaci není povinností kohokoli z té party, aby se trhnul a jel se mnou, i když se mu nechce, jen abych nebyla sama. Od partnera by mě potěšilo, kdyby to nabídl, ale nemyslím si, že bych měla nárok to od něj vyžadovat (na rozdíl od obou situací, které jsem popsala dřív).

Vlastně bych za ideální považovala, kdyby mi to nabídnul (a dal mi tak najevo, že mu nejsem volná) a já to mohla hrdě odmítnout a počkat na ně v tý hospodě.