Anni,

ale tak ty směšuješ slovní hodnocení a úkoly, které neodpovídají úrovni schopností dítěte. To je totiž úplně fuk, jestli má dítě známky nebo slovní hodnocení, pokud dělá něco pod nebo nad rámec svých schopností, bude demotivované.

A naopak, pokud dáváš dítěti úkoly přiměřené jeho schopnostem a zájmu, pak žádné známky nepotřebuje, protože děti nejsou hloupé a samy vidí, jestli jim to jde nebo ne. I sedmileté děti dokáží naprosto realisticky odhadnout, jak na tom jsou. Nepotřebují se s nikým srovnávat, nepotřebují čísla.

Číslo je jen zkratka. A často vede ke zkratkovitému myšlení. A čím menší dítě, tím je ta zkratka zkratkovitější a tím víc hrozí, že napáchá vážné až nevratné škody.

A přirovnávat proces učení k výkonu povolání je stejně zcestné a většinou to dělají ti, co nikdy nemuseli na učení sáhnout, protože to, co se po nich chtělo, jim šlo samo. No a to je nuda. Takže pro překonání toho potřebují něco lákavějšího. Nějaký bakšiš. A kvůli těmto jedincům (a je jich dost málo ve srovnání s těmi ostatními) pak trpí ti, kteří dřou mnohonásobně více, ale toho bakšiše nemají nikdy šanci dosáhnout. Jenže zatímco z práce, která neodpovídá tvým schopnostem můžeš odejít, tak v tom procesu učení musíš setrvat a několik let snášet opakování dalších a dalších neúspěchů. Jak dlouho může takové dítě vydržet dřít?
No a lemply to stejně nepředělá, jen je to udržuje a posiluje ve vědomí, že nehnou prstem, dokud za to něco nedostanou.

A on je dost rozdíl, když si každý může přečíst, že sice umí vyjmenovat to nebo ono, ale svou práci odbývají a nedaří se jim spolupracovat s ostatními, nebo naopak, že sice neumí vyjmenovat to nebo ono, ale je za ním vidět spousta práce a jeho přítomnost je vždy pro skupinu přínosem, protože umí ostatní dobře zorganizovat např. Jo, ten první by měl z testu nejspíš jedničku, zatímco ten druhý tak 3 - 4. Jenže jak už tu padlo, známka může být fajn jako jeden z mnoha ukazatelů, ale pokud je tím jediným, kvůli čemu někdo něco dělá, je ukazatelem naprosto k ničemu a zkresluje skutečnost naprosto diametrálně.

A pochopit to mají problém především rodiče bezproblémových chytrých dětí, takových, kterých je ve třídě tak 5 %, zatímco těch zbylých 95 % na to nějakým způsobem spíš dojíždí. A nejvíc v těch prvních třídách základky...

Něco jiného jsou pak starší děti a dospělí, tam už je psychika natolik vyzrálá, že k pokřivování nedochází tak snadno, člověk se snáz vyrovnává s neúspěchem a jeho morálně volní vlastnosti mu umožňují nerezignovat.