Jednu kamarádku mám z dětství. Od první třídy. Ale naše kamarádství se v dospělosti smrsklo na "vím, že existuje", jednou za čas protelefonujeme hodinu, ale na víc není čas, protože jsme od sebe moc daleko.

Pak dlouho nic.

Potom jedna z VŠ, opět stejný případ, bydlíme od sebe moc daleko.

Pak jedna ze sportu (v době VŠ), daří se nám udržet kontakt i přes poměrně velkou vzdálenost, spojuje nás i podobná profese, věk dětí...ona mi jezdí hlídat barák a hlavně zvířata, když jedeme pryč, já jsem pro ni zase asi jediná, u koho může nechat své ne úplně jednoduché nejstarší dítě...A oběma nám vyhovuje trávit společný čas u nás doma.

Jedna je přes děti (dvojčata, stejný věk našich dětí, a zároveň dřív také blízkost bydliště, společná školka). I když už bydlíme zase dost daleko od sebe, udržujeme kontakt, voláme si, navštěvujeme se.

Další opět přes děti v místě nového bydliště, tam už je ten kontakt méně intenzivní, když se spolu děti přestaly kamarádit, ale pořád funguje vzájemná pomoc, sem tam kafe u nich nebo u nás.

No a pak jedna z práce, tam je velké souznění a obdobné naladění i v těch pracovních záležitostech.

A potom řada odtud, to už sice převážně na úrovni dobrých známých, ale je opravdu hodně těch, se kterými so kdykoliv ráda sednu a pokecám apod. Stejně jako s řadou lidí, které jsem potkala jinde než tady. A z mé strany jednu odtud bych přeci jen posunula ještě o ten stupínek výš, chybělo by mi, kdybych o ní dlouho nic nevěděla. A když nad tím tak přemýšlím, tak by mi to vadilo u řady dalších...

Já neumím být povrchní, ve vztazích ještě méně než v práci a dalších činnostech. No a pokud to má druhá strana jinak, tak to buď nepoznám, nebo to jde dříve nebo později do háje s tím, že já nezapomenu...