No, upřímně, s tím smířením je to všelijaký... V hlavě to mám srovnaný asi dlouho, ale občas mě emoce semelou i teď v hluboké dospělosti. Když jsem si letos připustila, že přes veškerou mou mnohaletou snahu už to nikdy dobrý nebude, tak jsem to stejně obrečela. I když vím, že to nemá smysl, stejně to bolí... Možná kdybych ho dokázala úplně odstřihnout, ale to nechci a snažím se dětem zachovat zdání funkčního dědečka. Abych aspoň vůči nim měla čisté svědomí, že jsem udělala maximum.
Ještě jsem ti chtěla napsat, aby ses nenechala odradit odmítavým chováním syna - on vnímá, že o ně stojíš a že se mu snažíš pomoct. Sice tě teď "nechce vidět", protože touží po zájmu otce, ale stejně mu to moc pomáhá. Tak zkus být trpělivá a být mu oporou. On to časem zvládne a pak si v klidu promluvíte