sedmikraska i Jana001 - jo, pravda se říkat má, to je jasný, ale víte jak, když jsme odcházeli od muže, bylo mu 10, bylo to sice i synovo rozhodnutí, ale po pár měsících začal přece jen vidět jen to hezké, co bylo u táty, zlé bylo zapomenuto, takže samozřejmě lítost nad tím, že s ním táta nechce trávit čas (a taky první rok po rozvodu se skoro nevídali). Takže úzkostná matka (já) jsem se snažila jeho pocit toho, že je pro tátu postradatelný, tlumit právě tím "Táta má moc práce.".
Pak jsem si našla nového partnera a syn měl rázem obří vzor a "Mami, až budu velký, budu jako X!" Spolu dělali projekty do školy, spolu se učili, co si nedal říct ode mě, absolutně pobral od muže a tak. Hlavně viděl, že rodinný život není o nervech "Táta už jde" nebo "Tiše, táta se bude zlobit" (jeho slova, ale fakt pravdivá), ale o tom, že se "rodiče" smějí, objímají a prostě jsou rádi, že jsou spolu.
Ale to nic nemění na tom, že svého otce syn má rád, touží po tom, aby ho měl i on rád a bojí se mu říct cokoliv, co by mohlo otce od něj (podle synova názoru) odradit? Co by tátu urazilo a pak by se se synem přestal bavit.
"Mami, já od táty nebudu nic chtít, nebudu mu to říkat, protože nechci dopadnout jako Ty, že se s Tebou nebaví a zlobí se na Tebe." - to bývala věta, kdy ode mě syn něco chtěl a já to odmítala, ale nabízela alternativu, ať si řekne tátovi.
Co jsem tím ale chtěla vlastně říct, to fakt netuším :) Asi to, že jsem přikrašlovala pravdu a vůbec ničemu tím nepomohla, spíš ublížila? Jo, to bude ono.