Jeverasku syn byl hodně malý, když jsem od jeho otce odešla . Bylo to vcelku jednoduché, nebyli jsme manželé a syn byl od počátku papírově v mé péči - byla to moje podmínka, aby to bylo úředně sepsané vzhledem k tomu, co jsem prožila za soudy kvůli prvnímu dítěti, takže ještě než se syn narodil jsme měli připravené doklady a po jeho narození nám to jen soud potvrdil a ani jsme neměli společný majetek. Mělo to totiž být tak, že jsme spolu kvůli tomu, že se máme rádi a chceme spolu být ... no otec syna mi nějak zapomněl říct, že chce jen toho syna, o ženu stojí jen do míry hospodyně a pečovatelky ....

takže i zhruba tak ( bez detailů) to od počátku ví syn že prostě vznikl z lásky, ale že jeho rodiče spolu nemohou žít z x důvodů a že je otec rád, že syn je, ale že péče o něj je moje záležitost, protože otec toho není schopný. Vycházíme spolu všichni v rámci možností slušně, nenadáváme na sebe, asi kdyby bylo fakt potřeba tak si i vzájemně pomůžeme, přeci jen syna máme rádi oba.

Takže to mám o něco jednodušší, že syn nemá zájem u otce pobývat, trávit s ním čas a ani s ním třeba někam jet na prázdniny, ale mohu posoudit spíš to, že v patnácti letech už dítě má rozum z toho, aby dokázalo přijmout věci tak, jak jsou a vždycky je lepší mluvit na rovinu ( pravda bez zbytečných detailů)