Jednou jsem byl v horské vesnici v pohoří Šar, to je na Balkáně. Udržuje se tam dodnes spousta starobylých zvyků. Jedněmi z nich jsou svátky jara. Ty jsou na svatého Jiří. Teprve po svatém Jiří, což je tam podle kalendáře 5. května, se smí vyhánět dobytek na pastviny. Kdyby se to stalo dřív, dobytek by mladou, sotva vyrostlou trávu pošlapal a tráva by nevydržela celé léto a na podzim. Je zajímavé, že je slaví i muslimové, ale to nejzajímavější je jeden obyčej, který už se udržuje jen v jedné jediné vesnici. V čem spočívá? Nejdřív se pro celou vesnici uvaří velikánský kotel sladké halvy – to je taková jižní pochoutka. A navečer se potom koná představení, které napodobuje svatbu. Do svátečních krojů se nastrojí nevěsta a ženich, ozdobí se i osel a připraví se průvod družiček. Jenže tyhle družičky nejsou děvčata. Všichni, kdo v tom hrají, jsou mladí kluci. Podmínkou je, že už musejí mít nějakou svoji holku, lásku. Protože jsem už v té době s holkou chodil, mohl jsem se zúčastnit taky. Mám plnovous, takže mi pomohli zahalit obličej šátkem tak, že mi koukaly jen oči. Jinak si tam dneska ani muslimky obličej nezahalujou, většinou ani šátek už nenosí. Dívčí šaty mi půjčili, nechal jsem si jen svoje boty. Dívčí bych neobul. Předvede se svatba a potom se chlapci chytnou za ruce a tančí kolem dokola po návsi. Postupně se k nim přidávají ostatní, až tancuje skoro celá vesnice dlouhého hada. Postupně se zase ti na začátku hada odpojují, aby si odpočinuli, a ti odpočatí se zase připojí na jeho konec. První tanečník nebo tanečnice má v ruce rudý šátek a mává s ním a udává takt. Pochopitelně, že zanedlouho tak přišla řada i na mě. Ale já tancovat moc neumím, ani držet takt. Potichu jsem to řekl klukovi, který byl přede mnou a právě se chtěl odpojit. On mi se smíchem pošeptal: „Filipe, polovina chlapů tady to neumí! Jen to zkus, půjde to, uvidíš!“ A opravdu, tak nějak to šlo. Ale řeknu vám, bylo to vyčerpávající. Odpojil jsem se taky a odešel za roh, do tmy, na místo, kde jsme se převlékali, a svlékl si ty dívčí šaty. Byl to krásný vyšívaný kroj. Vrátil jsem se a vmísil mezi ostatní. Představ si, že nikdo z těch, co o tom předem nevěděli, a těch bylo jen pár, mě nepoznali! Divili se, kde jsem celou tu dobu byl. Takže jsem byl přestrojený opravdu dobře. Tančilo se a zpívalo ještě hezky dlouho. Kolem byly vysokánské hory, na nich sníh, strmá údolí, rozlehlé louky. Elektřina tam byla, ale nesvítily tam veřejné lampy. Jen žárovky v domech. Na takových místech si člověk vždycky uvědomí, co to doopravdy příchod jara znamená. Znamená světlo, teplo, jídlo, nový život. Ani jsme se nenadáli a bylo dávno po půlnoci, zůstalo nás na návsi pod hvězdami sedět jen pár, všichni už dávno spali. Usoudili, že nejpohodlnější pro mne bude přespat v mešitě, která byla přímo na návsi. V každé mešitě je balkón, taková pavlač, na které při bohoslužbě stojí ženy. Tam bylo dost místa a měkké koberce. Spalo se mi jako v peřince.