Nejhorší zklamání, to nevím, asi si nepamatuju na všechna, ale zároveň si nedovedu vzpomenout na nějaké fakt pěkné Vánoce. Možná když jsem byla hodně malá a mělo to pro mě ještě svoje kouzlo... než to šlo do kopru. Když jsem dorosla do věku, kdy mi je spolehlivě otrávil předchozí generální úklid. Když se taťka odstěhoval, ale ještě jeden nebo dva Štědré večery trávil s námi, byly (kupodivu...) plné divného a nepříjemného napětí. Když jsem ve 14 konečně přesvědčila rodiče, že mi nejsou schopni opatřit dárek, který by mi udělal radost a já ho používala/nosila (tj. ne růžová pyžama a puntíkované gaťky), a dali mi peníze, ať si něco vyberu sama. Koupila jsem si body (to bylo tenkrát moderní) ze silného tmavě šedého úpletu, s dlouhým rukávem a výstřihem ke krku. Matka mě pod stromečkem seřvala, že v tom budu vypadat jak kurva (asi ne že by si myslela, že se k tomu nenosí kalhoty, ale čistě jen že je to "obtáhlé"). A pak si vzpomínám, jak jsem v 17 Štědrý večer sabotovala, pár dní před tím mě máma něčím fakt hodně naštvala, nějakou veřejnou ostudu mi udělala. Odešla jsem ven a vrátila se pozdě večer, matka se ségrou byly nepříčetné, ale bloumat po tmě sama liduprázdným městem mi bylo milejší než prožívat tu povinnou falešnou sváteční atmosféru s nima doma.

Jak to tady čtu, jsem ráda, že mám děti ještě malé, a budu si cíleně pěstovat sebereflexi a smysl pro humor, abych přežila Vánoce, až budou v pubertálním věku