já se nětěšila VŮBEC, mám 2 bratry. o 3a6let. Dětství jsem je velmi často nenáviděla (klasická chyba trodičů, kteří na mě, nejstarší přepinkli starost o mladší)

Pubertou jsme se v podstatě probili (jako fakt hádky, klidně jsme se poprali)


Oba žijí mimi mé město. Od svých cca 35ti let JSEM ŠTASTNÁ, ŽE JE MÁM!! Ačkoli jsmeš fakt jiní, i ted se klidně do krve pohádáme (máme jižanské předky, jsme "uřvaní") a rodiče dělají i nyní co mohou, aby nás štvali proti sobě, tak když mám nyní těžké období v partnerství a možná to neustojíme s manželem (a já jsem fakt na dně), tak když jsem se minulý týden rozbrečela bráchovi do telefonu, tak řekl "sedni na vlak a okamžitě doraž. Nebo mám sednout do auta a přijet pro vás?". Je velmi zaměstnaný, je to 6hodin cesty za ideál podmínek. Druhej brácha to samý. První reakce: vem děti a vypadni z toho apřijdte si sem odpočinout. Nedělám si iluze, po pár dnech soužití by hrozila bratrovraža, ale spontaneita a upřímnost těch reakcí mě hřeje u srdce doted. A myslím bude navždy. I když by se se mnou něco stalo, vím, že mí bratři se budou snažit vychovat mé děti dle svého svědomí co nejlépe....a to je pro mě v životě hodně posilující prvek. Takže začátky byly krušné, ale DÍKY BOHU ZA MÉ BRATRY!