podle mě má váhu slib, kterej dám DOBROVOLNĚ a s plným vědomím toho, co slibuji (proto bych byla VELMI opatrná na sliby typu "navždy budu dělat to a to/nikdy neudělám to a to).

Což křest v dětství rozhodně není a dle mě nikoho k ničemu nezavazuje.

Já slibů moc nedávám, protože je pro mě velmi těžko myslitelný, že bych je nesplnila, a slib "navěky budu v dobrým i zlým" by mi přišlo směšný dát, protože to přece nemůžu poctivě vědět a říct. Můžu maximálně říct, že v tuto chvíli jsem přesvědčena, že se chci vynasnažit, aby to tak bylo.

A slib typu manželství beru jako smlouvu - z mé strany závaznou natolik, že ji neporuším jako první, ale pokud by ji porušila druhá strana, tak - když to zvulgarizuju - by to bylo něco jako když si od Tebe objednám třeba, že mi upečeš dort, a já Ti za něj dám tisíc korun. Když mi ho opravdu upečeš, tak se cítím vázaná Ti těch tisíc korun dát, protože jsem Ti to slíbila, tak zněla dohoda. Když mi ho ale neupečeš, tak bych cítila jako absurdní Ti ty peníze i přesto dát - Tys nesplnila svou část smlouvy, která byla navázaná na tu moji, tak mě to zbavuje povinnosti plnit tu svou část.