Maceško,

jestli je dotaz myšlen tak, že "mám ho jednou, potenciálně za dvacet-třicet let, až se objeví u mých dveří s igelitkou v terminálním stadiu nějaký choroby, odkopnout nebo se mám o něj postarat", tak si myslím, že je předčasný to řešit TEĎ, protože je dost možný, že to nikdy nenastane.

A pokud by to nastalo, tak si myslím, že Ty to máš v hlavě natolik srovnaný, že uděláš to, co bude v danou chvíli správný (a jestli někde něco "přešvihneš", tak to bude spíš v tom směru, že pomůžeš jemu na svůj úkor).

Líbí se mi, co řekla Ruth i co řekla jentakj, i když se to zdá být ve vzájemným protikladu.

Na jednu stranu jsi s tím člověkem prožila hodně let a udělali jste spolu tak velký kus práce pro druhé, jako neudělá většina z nás za celý život. A říkáš, že když jste byli spolu, tak jsi byla šťastná, takže to znamená, že se asi k Tobě choval slušně a hezky. To není něco, co by se dalo jen tak vymazat, je to kus života, a dobrého života.

Na druhou stranu ON SÁM teď projevil vůli, aby to skončilo, to de fakto znamená "už si nadále nepřeju s Tebou sdílet ani to dobrý, ani to zlý", což, jak musíš uznat, je pro Tebe aspoň do určitý míry "vyvazující".

Jestli to celý myslíš tak "mám mu pomoct, až mu bude jednou zle", tak já říkám - proč ne, když na to budeš mít kapacitu a budeš mít pocit, že je to tak správný. Ale přišlo by mi škoda se na to nějak upnout ve smyslu "však on se jednou vrátí a bude ve srabu a bude mě potřebovat" a zazdít si kvůli tomu další pokračování života.