Magrato, v tom co píšeš, vidím kousek sebe. Také jsem nejhorší v očích mého otce a manžela. Ale neplatí to o ostatních. Možná moc stojíš o to, aby Tě právě rodina vnímala jinak než Tě ona vnímá. Já si taky někdy postesknu, ale u těchto dvou už je mi celkem jedno. Taky jsem nikdy neměla nic zadarmo. Mám vydřené všechno a ještě většinou se na té cestě vyskytne nějaká překážka. Prakticky nemám nikdy klid, pořád se něco děje, ale naštěstí celkem malého. Někdy toho mám plné zuby, ale většinou si říkám, že se mám v podstatě dobře. Dřív jsem mívala občas "depky", kdy bylo období, kdy jsem nechtěla nikoho ani vidět a rochnila se ve svých "hlubokomyslných" myšlenkách a ve své ublíženosti. Někdy se snažím tento stav navodit, neboť mi chybí ty hlubokomyslné myšlenky, ale nejde to. Tím neříkám, že to někdy v budoucnu nepřijde samo. Sama za sebe musím říct, že mám kolem sebe hodně fajn lidí. Ale kromě bratra a mamky (která se ovšem uráží pokaždé, když se kvůli něčemu ohradím a prakticky to vůbec nedělám), to rodina není. Babička s tetou, pro které jsem byla skvělá, už umřely. Ať je aspoň trochu líp.